„Impérium vrací úder“: nový útok armády

Hlavní zbraní Kremlu byla vždy stejná: bezcitnost a krutost vůči vlastním občanům obecně a vůči vojákům zvlášť. Stejný postoj, který po staletí vyznávali a hlásali jeho velitelé: „Ženy budou rodit víc!“.

Polní vojenské registrační a odvodní kanceláře (dnes se s podobnými setkáváme na hranicích s Gruzií a Kazachstánem, jen se jim říká „mobilní“) byly za druhé světové války mocným nástrojem náboru do armády. Sovětské úřady během války dvakrát zradily občany své země. Poprvé v roce 1941, kdy zůstali bez ochrany před postupující nacistickou armádou, a podruhé v roce 1943, kdy byli ti, kteří okupaci přežili, prohlášeni za zrádce a vlastizrádce podezřelé ze spolupráce s Němci. Do osvobozených vesnic přicházely jednotky sovětské armády a mezi nimi byla povinně jednotka, která evidovala a dokumentovala všechny muže v branném věku. Z těchto rekrutů byly okamžitě zformovány úderné oddíly, které měly v dané oblasti prorazit frontu. Tito nešťastníci se ani nepřevlékli do vojenských uniforem – nemělo to smysl. Proto byly vhozeny do útoku v černých venkovských svitcích. Nechápal jsem, komu Ukrajinci říkají „černé svitky“ (svitek je sako, páv). O jakých svitcích, o čích svitcích mluví? Nebo mluví o svitcích – rukopisech? Ukázalo se, že je to jméno těch, které není líto poslat na porážku, ale kterým je škoda dát jednotný kabát. Ztráty těchto „vojáků v černých pláštích“ byly pro konvenční válečnou strategii a taktiku strašné, ale pro vojevůdce ruské vojenské školy přijatelné.

Roky plynou, ale v Rusku se v podstatě nic nemění. Všechna „obecná traumata lidí“, ať se je člověk snaží skrýt sebevíc, vyjdou najevo při první komplikaci situace. A dnes jsou tatarští, baškirští, čuvašští, marijští a erzijští chlapci hnáni na porážku, aniž by brali ohled na jejich ztráty, stejně jako před osmdesáti lety. Uštván, obětován iluzorním představám šíleného kremelského Napoleona na oddělení 6 ruského federálního azylu.

„Ukronacisté nás chtějí zničit, pošlapat památku našich dědů, kteří dosáhli Berlína! Sní o dobytí Karmaskaly a Aksubajeva, o tom, že z nás udělají Evropany a donutí nás uzavřít manželství osob stejného pohlaví!“

Řekli byste, že je to nesmysl? Ano, nesmysl, kterému věří maximálně 20 % mobilizovaných. Ostatní si pohrdavě odplivnou, někteří se zasmějí. Ale slouží! Mají! Nevěří, že by se dnes situace mohla zlepšit změnou vlády v jejich republice. Že je možné žít v míru pro dobro své země, aniž by se zmocnili cizího území, aniž by zabíjeli nevinné a aniž by byli sami zabiti. „Třeba mě nezabijí, přežiju, vrátím se – a všechno bude při starém. A pokud odmítnu, pak vězení, hanba. Kam jít, jak žít, nemůže se skrýt až do konce dnů!“

Úřady však zatím spíše tlačí na pilu, než aby použily sílu zákona. Koneckonců trestních věcí zahájených „pro vyhýbání se trestnímu řízení“ není mnoho, nebo spíše málo. Na druhou stranu existuje mnoho precedentů, kdy po „přejetí“ člověka podléhajícího mobilizaci odvedenec v důsledku toho dostane pokutu 3000 rublů a to je vše. Mobilizační stroj nezvládá svou práci, těžce se propadá a někdy se úplně zhroutí. Takže hlavní věcí je podat zprávu, a pak uvidíme! Teď už nepřipadá v úvahu harašení státního zástupce a soudu, je třeba hnát hřídelí a dát plán. Nepracuje přece pro konečný výsledek, ale pro odpovědnost. Mechanismus vojenského odvodního úřadu je zaměstnán chytáním ruských mužů do sítě širokých cel, kterými mohou proklouznout a vyhnout se poslání do zákopů. Je možné zůstat naživu! Jak řekl jeden chlapík z Krasnojarska, který byl odveden do ruských ozbrojených sil: „Řekl jsem vojenskému komisaři, že moje matka je Ukrajinka a že nemohu jít někoho zabít na Ukrajinu, Ukrajinci nejsou moji nepřátelé! Nepřijmu předvolání!“ Jen tak jsem to vzal a otevřeně to řekl. A co? Dostal pokutu a byl propuštěn.

V záběrech militaristických reportáží z náborových míst, které zaplavují telegramové kanály, jsme v poslední době neviděli nic jiného než srdcervoucí scény – smrkání, křik, nadávky a opilecké písně a tance… Lidé o takových věcech říkali: „Opilství, chuligánství a nepořádek! Hromadně však nastupují do autobusů, které je odvážejí do pochmurného neznáma. A ten chlapík z Krasnojarska prostě vysvětlil, že nemůže jít zabíjet Ukrajince a že předvolání nepřijme. Za mříže se nedostal.  Říkáte, že nikdo nemůže zaručit, že bude po nějaké době opět povolán. A pak je začnou vážně tahat. A řeknu vám, že se nedá říct, kdy to bude. A stane se to někdy? Během této doby budou někteří z těch, kteří mlčeli a šli do války bez stížností, již ležet jako mrtvá těla na ukrajinském poli nebo se vrátí domů zmrzačení do konce života. Proto má smysl zkusit to vydržet.

A chlapi, nedělejte lidem legraci, nesnažte se, pokud máte zdravotní potíže, přijít na předvolání na okresní vojenský komisariát a dokazovat vojenskému komisariátu, že došlo k omylu.  Okamžitě je shromáždí – v současné mobilizační kampani je to přirozené. „Vypadni, vyřešíme to později!“ Pokud se někdo, kdo byl předvolán a vrátí se na náborový úřad, vrátí zpět, je to další důkaz zmatku a chaosu v organizaci práce okresního vojenského komisariátu. Když Moloch války nemůže spolknout vše, co ukousl, může část toho, co ukousl, vyzvracet. Nikdy však neztratí chuť k jídlu. Cíl našeho prezidenta a bájného Molocha je podobný: popadni všechny, na které dosáhneš, a bez přípravy je naházej dovnitř, aby zaplnili díry vpředu, jinak bude hrozný konec. Putinův stav se blíží hysterii, musí si zachránit zadek, kdo v této situaci pochopí složitosti?